Zdravotním významem magnézia a kalcia v pitné vodě ve vztahu k nemocnosti a úmrtnosti akutním infarktem myokardu se zabývala již řada studií, ale s rozporuplným výsledkem. Některé předchozí studie prokázaly inverzní vztah mezi přítomností hořčíku v pitné vodě a rizikem úmrtí na ischemickou chorobu srdeční a potažmo infarkt myokardu, jiné studie tento vztah neprokázaly. Existují studie, které prokázaly inverzní vztah mezi kalciem ve vodě a ischemickou chorobou srdeční, ale v jiných studiích žádný takový vztah nebyl zaznamenán. Je to vše pravděpodobně dáno faktem, že většina těchto studií byla ekologických, bez měření vztahu obsahu sledovaných minerálů k jednotlivým případům výskytu daného onemocnění.
Švédští vědci z Ústavu environmentální medicíny Göteborgské University v retrospektivní výzkumné studii, zabývající se obsahem hořčíku v pitné vodě ve vztahu k nemocnosti a úmrtnosti akutním infarktem myokardu, zkoumali muže a ženy ve věku 50-74 let, žijící v 18 švédských obcích, kteří onemocněli akutním infarktem myokardu v období 9 měsíců (mezi říjnem předchozího až červnem následujícího roku). Kontrolní osoby byly náhodně vybrány ze stejného studijního základu.
Následně výzkumníci provedli standardizované rozhovory s přeživšími případy (N = 823) a kontrolními subjekty (N = 853) se zaměřením na rizikové faktory akutního srdečního infarktu. Současně analyzovali výsledky sběru jednotlivých dat, ve vztahu k hodnotám hořčíku a vápníku, s rozlišením k obsahu hořčíku a vápníku v přímo konzumované pitné vodě a v konzumovaných potravinách u jednotlivých osob.
Subjekty klasifikovaly kvartily hladin hořčíku a vápníku ve vodě. Celkový počet případů byl podobný ve všech čtyřech kvartilech. Za významné lze pokládat zjištění, že riziko úmrtí bylo o 7,6% (95% interval spolehlivosti = 2,1-13,1) nižší v kvartilu s vysokou hladinou hořčíku (>=8,3 mg/litr). Poměr pravděpodobností úmrtí na akutní infarkt myokardu ve vztahu k obsahu magnézia ve vodě byl 0,64 (95% interval spolehlivosti = 0,42-0,97) u nejvyššího kvartilu ve srovnání se třemi nižšími. Mnohorozměrné analýzy ukázaly, že ostatní rizikové faktory nebyly důležitými současně působícími faktory, které by vyvolaly stejnou odezvu. V případě kalcia tato studie byla neprůkazná.
Je dobře známo, že magnézium je kofaktorem v několika důležitých enzymových systémech a je nezbytný pro řádnou funkci srdce a cév. Nedostatek hořčíku podporuje cévní vazokonstrikci a zvyšuje riziko vzniku srdeční arytmie, často i fatální, tedy vedoucí k náhlé smrti. Ukázalo se, že různé hladiny hořčíku ve vodě neměly vliv na celkovou četnost výskytu akutního infarktu myokardu (AIM), ale procento případů, které AIM přežily, bylo větší ve skupině s vyššími hodnotami hořčíku v pitné vodě, a obzvláště počet úmrtí na AIM mimo nemocnice byl menší ve skupině s vysokou hladinou hořčíku. Výsledky studie ukazují, že obsah magnézia v pitné vodě je spojen s nižší úmrtností na akutní infarkt myokardu, ale nikoli s celkovou četností výskytu srdečního infarktu v populaci; to podporuje hypotézu, že hořčík je prevencí náhlého úmrtí na akutní infarkt srdce spíše než prevencí všech úmrtí na ischemickou chorobu srdeční.
Magnesium má zásadní význam pro udržení normálního gradientu draslíku a kalcia přes buněčné membrány a je nezbytným prvkem pro udržení hladiny draslíku v buňkách. Tohoto účinku je dosaženo blokováním průchodu směrem ven v draslíkových kanálech a také jeho funkcí aktivátoru Na/K-ATPázy, v sodíko- draslíkové pumpě. Hořčík má také přímý vliv na draslíkové a vápníkové kanály, je aktivátorem adenylátcyklázy, která se podílí na syntéze cyklického adenosinmonofosfátu s vazodilatačním účinkem. Hraje také roli přirozeného antagonisty kalcia a soutěží s ním o vazebná místa v hladkém svalu cév. Nedostatek magnézia zesiluje vasokonstrikční působení hormonů, jako jsou známé látky angiotensin, serotonin a acetylcholin. Studie švédských vědců ukazuje, hořčík v pitné vodě nemá vliv na riziko akutního infarktu srdce, ale pravděpodobnost přežití infarktu byla vyšší u těch, kteří měli vysoké hodnoty hořčíku v jimi konzumované pitné vodě.
Důležitou praktickou otázkou je, zda relativně malé množství hořčíku dodaného prostřednictvím vody – ve srovnání s příjmem hořčíku z potravin – může být odpovědné za tento efekt. Mnoho subjektů v této studii mělo příjem hořčíku nižší, než je doporučené dietní množství (6 mg/kg/den). Subjekt s nejnižším příjmem, 157 mg hořčíku za den, používal pitnou vodu s obsahem 3,5 mg/litr, což znamená 4,5% přírůstek k příjmu hořčíku z potravin. Kdyby místo toho používal vodu s 40 mg/litr, přírůstek by byl 50% a celkový denní příjem by byl 240 mg/den. Navíc je známo, že vaření potravin ve vodě chudé na hořčík vede k vyplavování hořčíku, zatímco vaření ve vodě bohaté na hořčík tuto ztrátu snižuje. Magnézium je ve vodě přítomno ve formě hydratovaných iontů; v tomto stavu má vyšší biodostupnost než hořčík v potravě, vázaný v různých směsích, jenž jsou obtížněji absorbované. Existuje i experimentální pilotní studie prokazující, že hořčík ve vodě je lépe absorbován než dietní hořčík. (Wilkinson SR, Stuedemann J A, Granes DI, Devine OJ. : Relation of soil and plant magnesium to nutrition of animals and man. Magnesium 1987; 6:74-90). Kromě toho je rovněž známo, že rostliny vypěstované v oblastech s vodou bohatou na hořčík mohou mít vyšší obsah hořčíku, zvláště pokud je půda bohatá na hořčík a pěstované rostliny jsou zavlažovány vodou bohatou na hořčík. Jestliže osoby žijící v těchto oblastech jedí zeleninu a ovoce, které jsou tímto způsobem místně pěstovány, tato skutečnost může zvýšit rovněž celkový příjem hořčíku. Doporučený denní příjem hořčíku (DDDMg) pro dospělého muže je asi 400 mg a pro dospělou ženu asi 300mg. V průměru tedy pro dospělého jedince asi 350mg/den, což odpovídá 15 mmol magnézia.
